MŠ Horní Paseky

úterý

Někdy se přihodí události, které nám seberou úsměv z tváře. Nejsme veslí, ale smutní. Naštěstí těch veselých okmažiků bývá více. Co ale dělat, když nás přepadnou chmury…. Nejlepším lékem proti smutku je veselá zábava……..

Děti moc vás chválím za vyprávění včerejší pohádky O červené Karkulce, dnes poprosím rodiče o přečtení pohádky, doufám že se vám děti bude pohádka líbit. Děti pohodlně se posaďte  a poslouchejte.

O UPLAKANÉM KRÁLOVSTVÍ…

Bylo, nebylo…Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno království, které se jmenovalo Uplakánkov. Bylo to velmi smutné království. Všude bylo slyšet  jen nářky a pláč. Lidé, kteří tam žili, skoro pořád plakali. Víte, jak se zdravili? Když se potkali, zamračili se na sebe, řekli: „Ach, jo“, zamávali si kapesníkem a šli dál. V tom smutném království neměli krále, ani královnu. Dokonce ani zámek tu nebyl. Uprostřed hlubokého lesa stál místo zámku dům, kterému říkali Ukapánkov. Nebyl ani velký, ani malý, byl zkrátka tak akorát. Z okna domu místo vlajky visel velký pruhovaný  kapesník. Uvnitř domu bylo veliké umyvadlo, které stálo na jedné noze. U umyvadla byl kohoutek, z něhož pořád kapala voda. Vydávala přitom nepříjemný zvuk, ze kterého nájemníky bolela hlava.

V domě bydlel vládce Uplakánkova Mrak Prchlivák a jeho sluha Nosohrtan Ukapaný. Byla to velmi zvláštní dvojice. Prchliváka se všichni báli. Nejraději se totiž vztekal, dupal a pouštěl hrůzu na všechny strany. Nejvíc spokojený byl, když kolem létali hromy a blesky a venku nebylo hezky. Nosohrtan měl zas neustále rýmu a pořád mu teklo z očí i z nosu. V kapsách nosil spoustu kapesníků, které sušil po celém domě.

Co myslíte? Jak se asi všem, kteří v království žili, líbilo? Máte pravdu. Nelíbilo. Ale co mohli dělat? Nic jiného neznali, a tak jim nezbývalo, než se s tím smířit. Děti, dospělí i zvířátka proto raději nikam nechodili, seděli doma, plakali a naříkali nad svým osudem. Možná, že by to tak zůstalo navždycky. Ale jednou se stala podivná věc.

V malé chaloupce se tatínkovi a mamince narodilo miminko. Byl to kluk, ale byl jiný než ostatní děti. On totiž skoro vůbec neplakal. Díval se kolem sebe a tvářil se velmi zvláštně. Po celém království se  všichni pořád mračili a pusu měli do obloučku, jako by to byl kopeček. Ale tenhle kluk ji měl přesně obráceně. Jako důlek! A protože se jeho rodiče báli, co by tomu řekli lidé a hlavně, jak by vyváděl Mrak Prchlivák, kdyby se to dozvěděl, nikomu o tom, že mají syna, neřekli. Dokonce mu ani nedali žádné jméno. Volali na něj: „Hej, počkej“ ! A tak mu to zůstalo.

Když byl kluk větší, chtěl se jít podívat do světa, aby viděl, jestli je to všude stejné, jako u nich doma, v Uplakánkově. Máma mu na cestu upekla buchty. Byly slané, od toho, jak nad nimi plakala.Tatínek ho poplácal po ramenou a pak se všichni rozloučili. Řekli: „Ach jo“ a zamávali si kapesníkem. A tak se kluk dal cestou necestou, přes hory a doly, až přišel na velkou louku. Byla to Louka, co na to kouká. Hned se ho začala vyptávat, odkud je, jak se jmenuje a co tady vlastně dělá. Kluk po pravdě odpověděl a poprosil Louku, jestli si může na chvíli sednout do trávy, protože ho hrozně moc bolí nohy. Louka mu to dovolila a divila se, když jí kluk vyprávěl, jak je u nich doma smutno.

„Jdi se podívat do sousedního království, kde je pořád veselo“, řekla Louka. „Děkuji ti za radu, půjdu rád. Ale kudy mám jít?“, ptal se kluk. Louka mu poradila, aby došel k nedalekému stromu, kterému říkají Tykadelník. „Popros strom o jedno tykadlo, ono ti bude ukazovat cestu, abys nezabloudil“, řekla Louka.

Kluk poslechl, poděkoval a vydal se ke stromu. Tykadelník zrovna kvetl. Bylo na něm spoustu krásných, voňavých květů. Z každého květu vyrostlo tykadlo. Kluk o jedno poprosil, a když ho dostal, poděkoval a pak se vydal na cestu. Když nevěděl, kudy má jít dál, vystrčil tykadlo jako anténku a ono mu ukázalo správný směr. Šel dlouho, až přišel k ceduli, na které bylo napsáno Muzikov. Už když se k ceduli blížil, slyšel nějaké zvuky, které se mu líbily. Za chvíli uviděl tři malé mužíčky. Drželi v ruce nějaké věci, které ty příjemné zvuky vydávaly.

Zeptal se mužíčků, jak se jmenují a co tu dělají. „Já jsem Ukuláček z Ukulelova a hraju na ukulele“, řekl ten první. „Já se jmenuju Bendžík Džampík a hraju na banjo“, řekl ten druhý. „No a já jsem Zvonečník Konečný a hraju na zvonek“, představil se ten třetí. A pak začali hrát jednu písničku za druhou. Klukovi se to moc líbilo a hned si začal podupávat. Nejprve pomalu, pak stále rychleji, až se mu nohy samy od sebe daly do tance! „Teď už vím, jak to vypadá, když je veselo. To je príma, to se mi líbí! Sláva, sláva“, volal kluk a usmíval se od ucha k uchu. Pak si všichni ještě dlouho do noci povídali o hudbě, písničkách, tancování, i o hudebních nástrojích. Tři mužíčci se na oplátku dozvěděli, jak to vypadá v Uplakánkově, a také, že kluk vlastně nemá žádné jméno. „S tím musíme něco udělat“, přemýšleli tři kamarádi.

Druhý den ráno Ukuláček povídá: „Dáme ti jméno Slávek, podle toho, jak jsi včera volal sláva, sláva!“ „Půjdeme s tebou do tvého království a ukážeme vašim lidem, jak to vypadá, když je veselo“, řekl Bendžík. „Vyženeme z vašeho království Prchliváka“, přidal se Zvonečník. „Děkuji vám, kamarádi“, řekl dojatě Slávek a všichni se hned začali chystat na cestu.

Když přišli k Uplakánkovu, začali hrát a zpívat. Lidé vybíhali ze svých domovů, aby se podívali, co se to tam venku děje. Všem se to moc líbilo a tak se začali k našim kamarádům přidávat! Popadli, co bylo po ruce. Pokličky, hrnce, vařečky, valchy, zkrátka všechno, na co se dalo hrát. Stala se z nich jedna velká, veselá kapela. Dokonce se přidala i Slávkova maminka s tatínkem. Ze samé radosti se zapomnělo na smutek, pláč i bědování.

Když to Mrak Prchlivák i jeho povedený sluha Nosohrtan Ukapaný viděli, začali na hudebníky pouštět hrůzu, aby je zastrašili. Kapela přestala hrát a všichni se chvíli na jejich řádění dívali. Myslíte, že se nechali zastrašit?

Kdepak! Slávek se svými kamarády rychle spustili pěknou, veselou písničku. Ostatní se postupně přidávali a hráli tak nahlas, že Prchlivák se sluhou raději vzali nohy na ramena a utíkali pryč, co jim síly stačily. Viděli totiž, že se jich lidé už nebojí a proto nad nimi  ztratili moc. Naši kamarádi a s nimi i celé království se ještě dlouho veselili a radovali, jak to všechno dobře dopadlo. Na počest Slávka a jeho kamarádů uspořádali velikou oslavu, na kterou všichni ještě dlouho vzpomínali.

Jestlipak víte, jak se teď lidé v království zdravili? Máte pravdu. Když se potkali, hezky se na sebe usmáli a řekli: „Ahoj nebo Dobrý den“. A když někdy někomu bylo smutno, zazpívali mu písničku, aby mu bylo veseleji. Zkrátka Uplakánkov přejmenovali na Veselé království a všem lidem i zvířátkům se tu žilo dobře.

Popovídejte si o tom co vám zkazí náladu??? Z Čeho vůbec nemáš radost?? Co děláš, když se chceš rozveselit????

Co kdybychom si pro radost vybarvili pohádkovou mandalu                   Pohádková mandala.pdf

A na závěr si zazpíváme písničku pro lepší náladu